Má 22 let, Downův syndrom a patří mezi nejlepší jezdce Speciálních olympiád na světě. Než se ale Filip Graňo dostal na špičku, musel zdolat spoustu překážek. Bez pomoci nejbližších by to nezvládl, všichni na sobě zapracovali, některé věci změnily od základů, aby se dnes uměly těšit z úspěchů a zároveň pomáhat druhým.
„Jsem obyčejný kluk. Vlastně jsem neobyčejný kluk, co má něco navíc,“ říká o sobě Filip. Tím „něčím navíc“ může být osudný chromozom, který je příčinou Downova syndromu as ním spojených zdravotních komplikací, ale tím „něčím navíc“ je zároveň i obrovská míra citu a empatie vůči zvířatům, kterou Filip v sobě má, a která z něj činí mistra v sedle.
„Má v sobě něco, co ho s koňmi spojuje. Miluje koně a koně milují jeho,“ říká jeho otec a trenér František. Konečně, má to i ve jménu: řecký původ jména Filip si lze vyložit jako milovník koní.
S koníky si Filip jednoduše rozumí už od dětství. Foto: archiv F. Graňa
Od hipoterapie k medailím
Kolem koní se Filip motal odmalička. František Graňo je bývalý trenér dostihových koní, takže když si malý Filip jednoho dne řekl: „Já sám,“ nechal ho. Na koně si Filip poprvé sedl jako jednoletý a když mu bylo 11, začal jezdit v rámci hipoterapie v Hronovce, od které všichni očekávali, že mu pomůže s bolavými koleny, oslabenou imunitou či svalovými potížemi. Jak Filip říká: „Množství zdravotních omezení, nástrah a překvapení nás sice přibrzdilo, ale nezastavilo.“
Ty se nebudeš na koni jen vozit, ty budeš jezdit… Foto: archiv F. GraňaHipoterapie však překonala všechna očekávání, po seznámení se s koníky nabral život Filipa i celé jeho rodiny doslova jiný rozměr. Vození se na koni bylo jen úvodem, jakýmsi mezistupněm k westernovému jezdectví, kterému se věnuje dodnes. „Primář Hollý, jeden ze slovenských nestorů hipoterapie, objevil Filipův potenciál. Když ho viděl, jak jsi počíná, prohlásil: Ty se nebudeš na koni jen vozit, ty budeš na koni jezdit. Sedm let poté Filip vyhrál první Světové hry Speciálních olympiád,“ vzpomíná František Graňo.
Jeden kůň ve spíži, druhý v kuchyni
Chtělo to i vklad celé rodiny. Máma Timea například musela překonat respekt, který vůči koním měla, aby se z ní mohla stát šéfka hipoterapeutického týmu. Otec se zase stal synovým trenérem, do ježdění a trénování se zapojil i Filipův starší bratr David.
Ke sportu inklinovali všichni už předtím, manželé Graňovi brávali své syny lyžovat, plavat, jezdit na kole, hrát tenis … Koně však nakonec překonali všechno. Rodina se z Levic přestěhovala. „Nejprve jsme koupili starou chalupu. Jeden kůň byl ve spíži, další v kuchyni, v obýváku seno a sláma,“ vzpomíná s úsměvem František Graňo.
Nakonec vybudovali ranč na zelené louce, na současném místě, v Santovce u Levicí, kde se už třikrát konaly i slovenské mistrovství Speciálních olympiád, na kterých Filip nedávno opět potvrdil svou dominanci.
S bratrem Davidem a kamarádem Rišem na závodech v Galantě, kde honily krávy. Foto: archiv F. Graňa
„Díky rodině, všem těmto lidem, kteří u mne stáli a stojí, a díky koním jsem dnes tím, kým jsem. Jsem jedním z nejlepších na světě, co mě těší a zavazuje zároveň a už teď jsem jedním z těch, kdo pomáhají druhým. Jsem vděčný za každý jeden den – za každý jeden den, kdy jsem se mohl posunout vpřed. Vpřed spolu s mými čtyřnohými koňskými přáteli – Sárou, Tisou, Csabim, Flitem, Fionou, Genuinem, Lady, Šugi a Milem,“ vyznává se Filip. Otec skromně dodává: „Filip je vzorem nejen pro sportovce, ale také pro jejich rodiče. Dává jejich rodinám naději, že i oni se budou moci svým dítětem pochlubit.“
Zázračné stříbro
Za ta léta v sedle dosáhl Filip významných úspěchů: vyhrál Světové hry Speciálních olympiád v Los Angeles, je mistrem světa barrel race, dvojnásobným mistrem Evropy v extrem trailu, 15-násobným mistrem Slovenska a zároveň prvním jezdcem s intelektuálním znevýhodněním vůbec, který soutěžil na světa se zdravými. Na začátečníka si nepočínal vůbec špatně, mezi 700 jezdci většinou na svých koních, úžasně zajel dvě vynikající jízdy, otevíral finále a mezi muži skončil druhý v páté divizi.
Radost na stupni. Foto: archiv F. GraňaCenné jsou i stříbrné medaile ze Světových her Speciálních olympiád v Abu Dhabi. Tam si počínal přímo zázračně, když mu pořadatelé ztratili koně, na kterém trénoval a absolvoval kvalifikaci. Když měl jet potom na soutěžní jízdu, koníka nebylo.
„Oznámili nám vícekrát, že za chvíli přijde a zatím budou soutěžit jiní. Už však odsoutěžili téměř všichni a my jsme pořád neměli na čem jezdit,“ popisovala maminka Timea dramatickou situaci. „Později kdosi řekl, že je tam volný kůň a máme si ho osedlat. Filip to neřešil, usnul poslouchajíc hudbu na židli.
