O tom, že zpěvačka Dominika Titková je umělkyně tělem i duší, její známí i rodina vědí už dávno. Ale o tom, jaké odhodlání v sobě ukrývá, mnozí ani netušili. Stačilo najít „pouze“ ten správný impuls.
Dominika Titková o své přeměně i kariéře
Dominika Titková je zpěvačka se sametovým hlasem, která ovládá také hru na klavír a saxofon. Se skupinou Dominika Titková & Friends přináší na hudební scénu také kousek exotiky, chytlavé latino rytmy nevyjímaje. Přestože patří k fyzicky velmi zdatným ženám, nepopírá, že uplynulé měsíce jí daly pořádně zabrat. Jak sama přiznává, o některých svalech ani netušila, že je má. Výsledek se však dostavil a při pohledu na její aktuální formu nebudete věřit vlastním očím.
O své přeměně nám popovídala v exkluzivním rozhovoru…
Dominika, během uplynulých týdnů si prošla neskutečnou fyzickou změnou. Co bylo pro tebe tím primárním podnětem?
Obecně miluji výzvy, protože právě ty nás posouvají vpřed a vystřelí mimo naši komfortní zónu. Až tam se naučíme pořádně plavat. Celou moji přeměnu odstartovalo rozhodnutí přihlásit se do známé talentové show, kde jsem uspěla, a najednou jsem se vezla na té vlně. (úsměv) Obecně si myslím, že člověk by neměl na konci svého života litovat a zamýšlet se, proč tu či onu věc neudělal. Proto ji jednoduše udělejte. Strach je opravdu zbytečná emoce. A mě adrenalinová výzva být součástí televizní show vždy podvědomě velmi lákala.
Dá se říci, že právě zpěvačka Marta Jandová, konkrétně Zlatý bzučák od ní, byl tím nejzásadnějším důvodem změnit samu sebe?
V jistém smyslu ano. Ona do mě vložila svou důvěru a intuici, že by to mohlo klapnout, a já jsem se rozhodla dokázat jí, že se nemýlila a své naděje vložila do mě zaslouženě. Golden buzzer, jak se bzučák tak trošku oficiálně jmenuje (úsměv), byl skutečně zásadním spouštěčem mé životní proměny, o kterou jsem se, popravdě řečeno, pokoušela již nespočet. Vždycky mi však chyběl dostatek sil či motivace setrvat.
Příprava na samotné finále pro mě znamenala obrovskou zodpovědnost, ale i možnost posunout se a zlepšit v tom, čím už několik let žiji. Čili zlepšit se nejen ve sféře hudební, ale i po stránce zdravotní, fyzické či psychické. Bez pomoci mých nejbližších by to určitě bylo mnohem náročnější, o tom není pochyb. Děkuji i touto cestou všem těm, a oni vědí, o kom je řeč, že jsou!
Pohyb a zanícení pro sport máš v sobě zřejmě už od dětství. To je jednoznačně dobrý základ…
Celým mým životem se kromě hudby nesl i pohyb, během zpěvu neumím obstát. (smích) Pokud se vrátím zpět do účinkování v soutěži, původně jsem plánovala zařadit do finálového kola můj nejoblíbenější žánr – latino. A to nejen zpěvem, ale i tancem. Oslovila jsem proto Akademii Tance v Nitře a začali jsme pracovat na choreografiích.
Dokonce jsme vymysleli i pár akrobatických kousků, které vyžadovaly tvrdý trénink. Kdybyste viděli ty modřiny. Do každodenních nácviků jsem zapojovala i svaly, o kterých jsem netušila, že vůbec existují. (smích) Naštěstí, každýkrát jsem měla za tanečního partnera profesionálního tanečníka v kategorii akrobatického rock’n’rollu, který mě nikdy nepustil na zem, za což mu neskonale děkuji. Mimochodem, šlo pro mě io velmi cenný trénink důvěry druhému člověku.
Když jsem si zpětně analyzovala moji dosavadní schopnost důvěřovat druhým, našla jsem mnohé mezery, čili takový posun kvituji. Ale myslím si, že jsem mu už časem lezla na nervy s tou mou věčnou otázkou: „Mirko, vládeš? Nechceš si odpočinout? Vždyť neseš můj život ve svých rukou tak dva metry nad zemí… Prostě ty nesmíš být unaven!“ (smích)
Po těchto zkušenostech ještě více obdivuji tanečnice a tanečníky, jejich sebedisciplínu a tvrdou práci, kterou vykonávali od dětství, aby dokázali tancovat s takovou ladností a krásou.
Co bylo pro tebe, v rámci pravidelných a povinných tréninků, největší zátěží?
K tanci jsem potřebovala pořádně zpevnit mé „neexistující“ svaly. To se dlouho jevilo jako nejtěžší krok. Ne „pouze“ kvůli tanci, ale hlavně kvůli sobě a vlastnímu zdraví. V poslední době jsem se cítila unavená, překyselená a „oteklá“.
A i po vzhledové stránce jsem měla vůči sobě výhrady. Znáte to – není to špatné, ale zakrýváte… Tady boky, tam ruce, někdy bříško… šaty přizpůsobujete tomu, abyste zahalili to, co nechcete, aby bylo viděno. Takže se časem začínáte soustředit na skrývání všech těch subjektivních „nedokonalostí“.
